úterý 27. února 2018

Když život píše příběhy...


Když život píše příběhy…

Zdravím Vás milý čtenáři J Na facebookové stránce blogu jsem zadala anketu, abych se dozvěděla, které články Vám tady chybí nejvíc. Podle ankety jsem zjistila, že Vám chybí články přímo ze života poblíž hradu. 

Za celou dobu co tu s R. bydlíme se nic tak zajímavého nedělo. Prostě vesnice bez mobilního signálu, bez obchodu i pojízdné prodejny, ale s dostatkem lesů, krásného prostředí a zdravého vzduchu. Ale přišly mrazy, kruté mrazy, kdy teploměr ukazoval místy i -18 stupňů a to sebou nese jisté problémy. A ejhle, najednou je o čem psát. Tákže, pohodlně se usaďte, uvařte si cokoliv horkého a pojďte si přečíst co se tedy u nás děje.


Celý minulý týden byl vcelku poklidný. Taková normální pohodička. Ve čtvrtek jsem znovu odjela za maminkou do Rýmařova, abych si  v pátek mohla odvézt synovce sebou na prázdniny. Taková pohoda být u mámy, sedět před televizí, popíjet horký čaj a neřešit, zda kamna hoří a zda máme dost dřeva. Takové jednodenní výlety si užívám vždy plnými doušky a je to pro mě velice příjemná změna. V pátek za mnou k tomu přijel Skřítek z maringotky si nakoupit. A tím to vlastně vše začalo. Hned v prvním obchodě jsme zjistily že zapomněl peněženku s větším obnosem v autobuse. Jsem hlavička chytrá a hned volala na linku společnosti, aby mi podali o daném autobusu a panu řidiči nějaké informace. Ochotná paní mi sdělila pouze, že peněženka je opravdu v autobuse a v kolik si máme na pana řidiče počkat. Ale koho mohla napadnout, že v tak malém městě jsou dvě zastávky se stejným názvem a zrovna ten náš autobus pojede z té druhé. Celé kolečko začalo na novo a peněženku jsme v rukách měli až těsně před odjezdem se synovcem. Myslím si, že místní řidiči si na nás dlouho budou ukazovat a při vzpomínce se usmívat. Nicméně, synovec zdárně dojel k nám na domeček, ubytoval se, zalehl do postele k topení a od pátku z ní ještě nevylezl :D

Sobota byla super! Na oběd jsem rodině usmažila řízky, udělala bramborovou kaši. Honzíka (synovec) jsem vzala na procházku na hrad, zjistily jsme kde máme dětské hřiště a navštívily Skřítka v maringotce. Díky bohu za klidnou sobotu! A v neděli to začalo. Ráno se vzbudíme a v duchu si říkám jak krásný den to bude. Venku mráz až praští, doma teploučko. Jdu si stereotypně nalít vodu do konvice na kafe a v tom jsem ztracená. Z kohoutku ani kapka. Sakra, proklela jsem v duchu a nebýt malého synovce v blízkosti, abeceda by mi na sprostá slova nestačila. Co se stalo? Zamrzla voda! Dvě slova a nám to obrátilo klidnou neděli vzhůru nohama. Ten nejlepší soused se odjel vyhřívat do teplých krajin a my zůstali napospas kruté zimě. Díky horko vzdušné pistoli se nám podařilo vodu uvézt do provozu a po celém dni útrap jsme se všichni těšily do pelíšků. Možná, kdyby jsme tušily, co se nám přihodí následující den, ani by jsme nešly spát. Aneb když se se✳✳ tak se se✳✳.

R. odjela do práce, my se synovcem vyspávali. Chtě nechtě jsme vylezli z pelechu, abychom zjistily, že voda teče ale neodtéká. Člověk si myslí, že už si z něho někdo dělá srandu. První co mě napadlo, bylo, že je ucpaný odpad. Kdyby aspoň to tak si pískám! A teď kvízová otázka na Vás. Víte co je to jímka? Taková ta žumpa do které tečou všechny ty nečistoty z WC a podobně. A víte co se stane, když Vám v takových mrazech dosáhne až po svůj okraj plnosti? Pokud tušíte, že voda neodtéká například z koupelny tak tušíte velice správně! A to je náš případ. K tomu všemu velice „příjemná“ paní majitelka a zjištění, že v mrazech, které obklopují celou republiku, nikdo nepřijede nám naše jímky vycucnout. Tohle období jsem si pracovně nazvala „období života ve středověku“ :D

Se strachem na srdci čekám co si na nás tenhle domeček nachystá zítra… Nicméně, moje drahá Kačenka to řekla krásně: „Kdo přežije první zimu na Sovinci, nemusí nikomu nic dokazovat. Je to jako uběhnout maratón….“ Tak doufejme, že aspoň polovinu maratonu máme za sebou…



0 komentářů:

Okomentovat