Zdravím Vás milí čtenáři!
Přicházím s něčím, s čím jste se u mě na blogu
ještě nesetkali. Z mnoha mých článků už víte, že na hradě mám spoustu báječných
kolegů a kolegyň. Někteří mi k srdci přirostli hodně a někteří zase méně,
ale tak už to v životě chodí. Já bych ale dnes chtěla vyzdvihnout jen
jednoho z nich. Kecka! Tohle „jméno“
jste v článcích četli hodně, ale kdo z Vás ví, co se pod ním skrývá?
Dobře, já Vám to povím. Kecka je můj nejlepší kolega na hradě Sovinci. Není to
jen kolega, je to hlavně přítel. Člověk co má srdce na správném místě, ten co
umí potěšit i poradit. Ten co hraje báječně na kytaru a ještě lépe zpívá. Ten
co historii hradu umí nazpaměť tam i zpátky a podává to takovým stylem, že
návštěvníci mají pusy dokořán a netrpělivě čekají co bude dále. Tohle všechno a
mnohem více se skrývá pod přezdívkou Kecka.
Je to už nějaká doba co se v mé hlavě zrodil nápad,
vyzkoušet si udělat rozhovor. Nemusela jsem dlouho přemýšlet nad tím, s kým
se do toho pustit. Jako jedinou variantou se pro mě stal Kecka a ten nadšeně
přikývl. Rozhovor jsme dělali po mailu a stihli ho tak akorát před jeho
odjezdem za oceán. Tak pojďme na to!
J.: Kecko, mnoho
z mých čtenářů ví, že jsi můj kolega na Sovinci. Jak jsi se dostal na
Sovinec jako průvodce a jaké byly Tvoje začátky?
K.: První vzpomínku na Sovinec mám někdy z konce minulého
tisíciletí - bylo to někdy v zimě a byl jsem tam na víkend s kamarády na
brigádě (nocovali jsme tehdy, tuším, ve staré hospodě). Potom jsem tam byl
ještě jindy, za kamarádkami, co tam provázely. Už tam jsem si řekl, že bych si
to chtěl někdy zkusit, to provázení. A když tam začal dělat kamarád údržbáře,
zeptal jsem se, jestli bych tam nemohl pracovat taky. A ono to pak šlo. A
dopadlo to tak, že z mého dávného přání, zkusit si tu provázet aspoň týden, se
stala práce na víc jak deset let.
Začátky byly, pokud si vzpomínám, takové : přišel jsem pěšky od vlaku z Újezda u Uničova, dostal jsem průvodcovské texty a za dva nebo tři dny na to jsem měl první prohlídku. Docela jsem se bál toho pocitu, že si mám stoupnout před lidi a něco jim říkat. Poprve jsem prováděl jenom jednoho člověka, ale v ten samý den jsem prováděl i celý zájezd. Vše jsem se učil, samozřejmě postupně a to, že mi to teď celkem jde je tím, že už na Sovinci provádím už fakt docela dlouho :)
Začátky byly, pokud si vzpomínám, takové : přišel jsem pěšky od vlaku z Újezda u Uničova, dostal jsem průvodcovské texty a za dva nebo tři dny na to jsem měl první prohlídku. Docela jsem se bál toho pocitu, že si mám stoupnout před lidi a něco jim říkat. Poprve jsem prováděl jenom jednoho člověka, ale v ten samý den jsem prováděl i celý zájezd. Vše jsem se učil, samozřejmě postupně a to, že mi to teď celkem jde je tím, že už na Sovinci provádím už fakt docela dlouho :)
J.: Jak a kdy jsi se dostal ke
zpěvu, skládání písní a básniček?
K.: Už si to přesně nepamatuji, psal jsem snad od dob, kdy
jsem se naučil psát J . Mé první prózy se tehdy nápadně podobaly tehdejším
dobrodružným televizním seriálům. Písničky jsem začal skládat v pionýrském
oddíle. Básničky snad taky. Hlavně tedy, pokud jde o ty srandovní.
J.: Vím, že jsi vydal dvě CD, zajímalo by
mě, jak k tomu došlo? A která byla vlastně první Tvá píseň?
K.: První CD byla vlastně původně
magnetofonová kazeta – až později převedena do formy CD. Kamarád Eskič tehdy
natočil svou kazetu u kamaráda Patočky. Zeptal jsem se, zda bych nemohl natočit
kazetu taky. A ono to šlo. Druhé CD jsem natočil u stejného Patočky – v Ostravském
studiu Poletucha. Na svou první píseň si raději nevzpomínám.
J.: Kecko, zkoušel jsi někdy nějaký sport,
který Tě nadchnul a místy ho provozuješ i teď? (Ptá se Petra :) )
K.: Nemám to v hlavě uloženo do
kategorie „sport“, rád ovšem jezdím na vandry, což je, mimo jiné, chůze s batohem
na zádech. Teď zrovna míříme s mojí Pavlínkou do Jížní Ameriky. Batohy
máme tak veliké, že mi připadá, že jsme vzpěrači. J Petru velice
pozdravuji.
J.: Jak by jsi popsal sám sebe? :)
K.: V současném stavu mé mysli mě
napadá jediná odpověď: velice unavená Kecka. Ale je to ovlivněno tím, že jsem
tuto noc (čímž myslím toto ráno;) spal pouze dvě hodiny. Zítra ze mě bude
pravděpodobně Kecka peruánská J.
J.: A úplně poslední, jak jsi se dostal ke své přezdívce? :)
K.: Kdysi v minulém tisíciletí přišla do klubovny našeho
oddílu novinářka. Dělala rozhovor s naší vedoucí a já jsem jí do toho
vpadával „vtipnými“ poznámkami. Kecale mi začala říkat ona. A jaksi mi to od té
doby zůstalo.
Kecálovi, děkuji za rozhovor do Peru a přeji mu šťastnou a
veselou delší dovolenou! Já pevně doufám, že se Vám rozhovor líbí. Chtěla bych
články tohoto typu psát častěji. Hned dalšího na „mušku“ mám pana kastelána,
tak mi držte palce ať i ten je ke mně shovívavý.
V příštím článku Vám napíšu opět můj pohled na akci,
která se u nás konala o tomhle víkendu J
Mám velkou radost, že jsi zase něco napsala. :-) S myšlenkou zapojit do blogu další kolegy jsem taky koketovala, doufám, že se bude článek líbit tvým čtenářům. :-)
OdpovědětVymazatRozhodně další důvod proč se na Sovinec vypravit. :-)
Ahoj! Budu ráda, když na Sovinec zavítáš! :)
Vymazat